Sedí si takhle Jáchym na sedačce a je zcela pohlcen Večerníčkem (nebo čím).
„Jáchyme, nohy!“ cítím rodičovskou povinnost ho informovat.
„?“ jedinou odpovědí je mi polotupý nechápavý pohled. Kdyby mě alespoň vzal aktivně na vědomí, ale on ani neodvrátil oči od televize. Což ve mně vzbudilo spravedlivý hněv.
„Máš je na stole!“ vrhnul jsem na něj proud hlasitého spravedlivého hněvu. Co na tom, že když nejsou děti v obýváku, dělám přesně to samé. Kdo živí, určuje pravidla. Někdy...
Chvíli se nedělo vůbec nic, potom na půl vteřiny sklopil zraky ke svým nohám, dokoukal napínavou animákovou scénu a pak napůl nepřítomně prohodil „... no jo, ... taky jsem si všimnul ...“
Pánbůh mu to oplať na jeho dětech...
P.S. Vůbec nevím, proč jsem to dělal, ale vyretušování vajglů mi trvalo asi sto let. O škodlivosti a zákazech kouření se sice můžeme bavit jak chceme, ale existuje ještě jiná „sociální“ skupina, která takto bezostyšně rozhazuje odpadky kolem sebe?
