Smůla nechodí po horách
Ale nejen s focením se mi poslední dobou nedaří. Začalo to před Silvestrem velice nenápadně prasklou žárovkou v autě. Brnkačka. Většinou. Ne tak v situaci, kdy se chystáte na návrat z dovolené, na kterou jsem frajersky (až by se chtělo říct „pražsky") vyrazil bez zimního oblečení a bez zimní autovýbavy, kterou jsem blbec těsně před odjezdem vyložil z auta („však je teď teplo, tak to snad týden potřebovat nebudu a škoda vozit zbytečnou bedničku"). Poháněn nečekaným desetistupňovým mrazem a překvapivě nepříjemným severákem jsem v lehké bundičce a bez rukavic po slepu šmátral v ledových útrobách našeho epesního vozu. Prasklou žárovku jsem vyrval snadno, ale tu novou jsem tam cpal skoro hodinu (zajímavý side effect zmrzlých prstů je jejich až překvapivě snadná amputace kovovým úchytem žárovky, aniž by to operovaná osoba zaregistrovala).
Hrdě, i když silně promrzle, jsem usedl za volant, otočil klíčkem a nic. Baterka kaput ve svých nedožitých čtyřech letech (zlatá moje Oktávčička, kterou jsem jako desetiletou prodával s původní - jako novou - baterií). Když se nám podařilo ve změti různých krytů objevit alespoň plusový konektor baterie, zjistili jsme, že nebudou stačit ne jedny, ale ani dvoje startovací kabely (Když do vjezdu zajíždíte čumákem, dalším autem se k němu nedostanete. Navíc se u těchle moderních šmejdů automaticky zatáhne ruční brzda, takže auto pak ani nevytlačíte ven. A jako smutná třešnička na dortu pak může působit fakt, že po obtížném sehnání tří sad startovacích kabelů jediný střízlivý dobrovolník ochotný přijet vlastním vozem nedokázal otevřít přimrzlou kapotu svého vozu. Pomohla až kombinace několikanásobných dávek rozmrazovací kapaliny a fénu).
Po nočním návratu domů (po cestě jsme i během čuracích přestávek pro jistotu nevypínali motor) jsem už ani neměl chuť na pivo. Což byla škoda, jelikož jsme posléze zjistili, že nám v kuchyni praskla hadička s přívodem vody do dřezu a takto vysvobozenou vodou nasákla značná část kuchyňské linky, která se vzápětí radostně zkroutila tak, že do teď nejde otevřít myčka (čímž pádem se má potřeba pivopijství samou nasranou nervozitou dotkla nuly). V současnosti to vypadá, že dvířka myčky asi budeme muset uvolňovat motorovou pilou. Čím sofistikovanější, dyzajnovější a dražší herberk, tím náchylnější na poruchy.
Myslel jsem, že tímto jsem svůj pohár hořkosti vylemtal až do dna, ale to nejhorší mě teprve čekalo. V sobotu ráno pak nastala ta pravá katastrofa.
Chtěl jsem stočit pivo z mé poslední várky po kvašení do kyvety. Keg jsem pěkně vydezinfikoval a na závěr jsem ho chtěl ještě pod tlakem propláchnout čistou vodou. Napojím lahev s CO2 a nic. Céóčko došlo.
(Poznámka na okraj - dvoukilová bomba s CO2 mi vystačila na nasycení a načepování piva z 15-ti kyvet (540-570 piv), což za nějakých 150,-Kč IMHO není špatné.)
To mě ale nemůže rozhodit, přesně pro tyto účely mám totiž koupenou záložní bombu.
Hmm, věděli jste ale, že v Německu mají jiné normy pro připojení CO2? Já jsem to tedy rozhodně (až do soboty) netušil, takže mám jednu bombu (momentálně bohužel prázdnou) a redukční ventil z Německa, zatímco náhradní bombu mám z místních zdrojů. Což znamená, že je mi na hovno. Po dlouhém internetovém pátrání jsem dospěl k názoru, že v Německu se na připojení CO2 lahví používá závit o rozměru, který u nás slouží pro připojení argonu.
(KOMUSETÍMKURVAPROSPĚJE???)
Takže teď musím shánět redukční šroubení z CO2 na argon a v mezidobí se pokusím nechat naplnit mou původní bombu (obojí je o víkendu naprosto neřešitelné).
P.S. Teď po dvoudenním ochladnutí vášní to už nevnímám jako zásadní události měnící běh dějin (až na to céóčko - zatím si nemůžu ani čepovat), ale víkend byl opravdu fajn...
