(to, že jsem nakonec všechno vyhodil a se skřípěním zubů si ponechal jenom úplně první fotku, to je věc jiná)

Když jsem pak schovával foťák, všimnul jsem si dvojice (pravděpodobně manželský pár ve středních letech) stojící na nástupišti a s otevřenou pusou zírající na naprosto běžnou a ničím nezajímavou zeď. Dokonce si i podřepávali a popocházeli do stran. Nakonec zaklapli otevřené čelisti, věnovali si letmý pohled typu no-to-mě-teda-poser-co-ten-blb-tam-tak-asi-mohl-fotit a pokračovali v čekání na vlak.

Chviličku jsem měl provinilý pocit no-jo-co-já-jsem-tam-vlastně-fotil, ale pak jsem si uvědomil, že vysoká cihlová jednolitá zeď, jejíž monotónnost je na jednom jediném místě narušená kruhem, je ta nejlepší věc, kterou člověk může takhle po ránu vyfotit.

A že se mi fotka nakonec nepovedla podle mých původních představ? To s tím přece nemá nic společného...