Všechno šlo ze začátku výtečně, sledovali jsme dojemně smutná setkání jednotlivých hrdinů s okupačními hordami a Ema ani nemukala. Říkal jsem si, že je to dobře, že ta bezmoc a postupná ztráta všech nadějí na ni působí tím správným způsobem.
Pak ale přišla na řadu epizoda s babi, která nečekaně narazila na sovětské vojáky někde v lese. Schovaná za stromem nevěřícně pozorovala tu lůzu hemžící se dole pod ní v úvozu kolem vojenského nákladního auta. Lesem se nesoucí jadrná ruština krásně umělecky kontrastovala s vyděšeným pohledem staré paní.
V tu dobu již téměř usínající Ema se najednou posadila a vytřeštěně zírala na obrazovku. Dobré, dobré, říkal jsem si, dnes se dozvíme něco pěkného o Rusácích a příště si už můžeme přihřát polívčičku na téma komouši. Bublinu mých nadějí ale nemilosrdně propíchla sama Ema. S pohledem upřeným na klející vojáky v maskáčích mi šeptem povídá: "No nejsou to náhodou trpaslíci???"