Po půlhodině sledování trampolínových kreací tříleté holčičky mi připadá, že nic nemůže být jednodušší. Odvažuji se tudíž vstoupit do arény. První hodiny si připadám jako ve ždímačce, potom se ovšem prudce zdokonaluji a jsem schopen se lehoulince ve stoje pohupovat. Na Eminy roznožky a nekonečné skákání po jedné noze ale ještě nemám (že by to nějak souviselo s Vepříkovým koutkem?).

Večer se ani nemůžu nadechnout, jak mě bolí mezižeberní svaly. Jdu do garáže odměnit se jedním Svijanským Mázem. Mé dlouhodobé nejasné podezření se bohužel potvrdilo. Nedá se nic dělat, asi sem budu muset namontovat monitorovací kamery. Včera před obědem jsem si koupil celou basu Mázů, dnes večer jsem tam našel pouhých sedm chudáčků.